Zelené svahy a zahrady plné květin tvoří kulisu, která dělá Kokotovu Hižu tak výjimečnou. Vládne zde život v jeho nejjemnější podobě, s bzučením včel, šepotem listí, pohledem, který sahá do dálky, aniž by na oplátku cokoli žádal. Prostor kolem Kokotovy Hiže je vyzdoben pocitem sounáležitosti s krajinou, časem a tradicí a vzdává hold minulým selským dobám, které ho formovaly. Každý kout se proto zdá, jako by tu byl odjakživa. A doopravdy byl. Uprostřed této krajiny, mezi lesem a výhledem, stojí starý dřevěný dům. Byl postaven v roce 1952 a o několik generací později s láskou a bez kompromisů restaurován. Sedm let pečlivé rekonstrukce, ne proto, aby byl dům dokonalý, ale aby zůstal věrný. Zde se nestavělo nové, ale staré bylo zachováno s úctou k těm, kteří ho postavili od nuly. Byl pojmenován podle přezdívky rodiny, která ho postavila: Kokoti. Lidé, kteří, jak říká jejich vnučka, „zpívali z trápení“ a byli si pamatováni pro svou píseň, ne pro svou obtížnost.

Interiér domu působí dojmem minulé doby. Každý předmět je tam z nějakého důvodu. Dřevěný stůl, kostkované závěsy, krucifix na zdi, staré hodiny, ložní prádlo z babiččiny skříně. Každá věc má svůj vlastní příběh a nic z toho si nevyžaduje vaši pozornost, ale získá si ji. Dvůr žije, je v květu, plný malých scén, které vytvářejí atmosféru. Lavička ve stínu s výhledem, altán u grilu, houpačka pro děti, houpací síť pro ty, kteří nejlépe spí venku. Vířivka pod dřevěnou pergolou je součástí toho rytmu, protože tam nechodíte proto, abyste byli viděni, ale abyste na chvíli zapomněli na všechno ostatní.

Kokotova hiža není moderní. A nechce být. Je srdečná, autentická a plná ducha. Mezi dvěma horami. Nenapodobuje tradici, protože je tradicí. Jeho hodnota nespočívá v dokonalosti, ale v charakteru. V jednoduchosti, která nevyžaduje ospravedlnění. V pocitu, že jste přišli někam, kde nic nekřičí, ale všechno mluví. A proto se hosté vracejí. Protože tady nejde o útěk. Jde o návrat.